ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

12. července 2014 v 10:50
Tak, školní rok 2013/2014 je za mnou, a že to byl rok. Tolik zážitků, tolik dojmů, tolik zkušeností, to se prostě nedá ani slovy vypovědět. Přesto se pokusím svůj roční pobyt v Champagne-Ardenne nějak shrnout. Také jsem zapomínala přidávat fotky, popřípadě jsem je nepřetahovala z mobilu nebo z foťáku, tak se teď pokusím to napravit.


RODINY
Téma rodin jsem se snažila začlenit do blogu zpočátku, ale potom už vlastně nebylo o čem psát. Pro shrnutí: víkendy jsem trávila ve dvou hostitelských rodinách.

Delcourovi mají dvě děti: Guillaume (11) a Marion (16). Žijí v domě v malé vesničce asi 30 kilometrů od Charleville. Otec pracuje na farmě (s 700 krávami), která dřív patřila rodičům matky - ta ale dělá pošťačku. Jakožto rodina jsou naprosto odlišní od té naší: děti komunikují buď řevem, nebo pláčem (nebo obojím), při odvolání schůzek se neuvádějí důvody. Bydlí pod jednou střechou, ale přes den se doma většinou nikdo nevyskytuje, každý si žije vlastní život. Nicméně na druhou stranu, i přes to všechno, chodí Marion za Guillaumem spát do postele, mazlí se spolu a jako rodina se mají rádi. A ačkoli naše rodina takhle vůbec nežije, i tato fungovala. Navíc: přestože to byla z mého úhlu pohledu taková typická venkovská rodina, nějakou diskriminaci žen jsem moc nepozorovala. Jistě, ženy vařily, praly, žehlily a uklízely, přesto se od Marion neočekává, že se v osmnácti vdá a bude mít děti a domácnost. Naopak, Marion by chtěla studovat medicínu a nikdo nemá nic proti.

Rodina: zleva Marion, otec, Guillaume, matka

Farma

Marion představuje krávy! (které na obrázku bohužel nejsou vidět... :D )

A pro změnu... Krávy u Delcourových!

Rodinné zvířectvo (Snoopy a Iris)

Trh v Trevíru s matkou :)

Trh v Sedanu (aneb pro změnu koně, dokonce zezadu...)


Cousinovi mají děti tři: Aline (10), Aurelien (14), Audrey (17). Od Charleville bydlí podobně daleko jako Delcourovi a na farmě rovnou bydlí (jejich adresa, Hameau de Belzy, je přeložitelná jako "belzská samota"… :D ). Na rozdíl od té předchozí se o farmu s více než dvěma sty krav starají pouze dva - otec a matka. Otec obstarává údržbu (krmení, mytí, telení apod.), matka krávy dojí a stará se o finanční chod. Musím přiznat, že když jsem postupně odkrývala všechno, co je na farmě potřeba udělat, řekla jsem si, že farmářkou být rozhodně nechci. Tato rodina byla podobná té naší: rodiče se zajímali o to, jak se děti měly přes den, vykládali si a žili prostě tak pospolu. Mile mě potěšil Aurelien, jehož vztah k sestrám byl naprosto příkladný, a to i přes to, že ho často "utlačovaly" a spolu s otcem často sloužili jako terče posměšků.

Rodina: zleva Aurelien, matka, Audrey, otec, Aline

Farma Cousinových

Zvědavá telátka...

... a zvědavé krávy

Rodinné zvířectvo: Amazon

Jízda na Amazon!

Rodinné zvířectvo: Inaë (kočka) a Yaëlle (pes) - jména jsem teda já rozhodně nevymýšlela...

Mazlivá kočka :)

A takto probíhá dojení krav.


Rodiny na mě byly hodné, přestože jsem si své víkendy představovala o něco aktivnější. Trochu mě mrzelo, že se vlastně nic moc nedělo, byli jsme na pár výletech, ale z Francie, vlastně ani regionu, jsem moc neviděla. Na druhou stranu je pravda, že jsem byla zvyklá na jiný přístup a vlastní rodinu vám prostě nikdy nikdo nenahradí. :)



INTERNÁT
Když jsem přišla na internát a uviděla jsem kromě té mé ještě další tři postele, trochu jsem se zděsila. V papírech přece psali, že český student bydlí na internátě s jedním až dvěma francouzskými spolužáky, tak tady se trochu přepočítali! No, zkušenost s internátem nebyla nejrůžovější, ale byla velká. Kdybych nebydlela se svými adoptivními sestrami (prostě nedělá dobrotu, když jste s někým sedm dní v týdnu a jeho rodina prostě nejste), myslím, že by to bylo o něco méně drsné, ovšem i tak jsem se spoustu věcí naučila.

Nechci znít jako nějaká příručka nebo tak něco, jenže je pravda, že internát vás naučí takovému tomu lidskému soužití, sociálním pravidlům (třeba že když vstáváte dřív než ostatní, nerozsvítíte jim do ksichtu lampičku), toleranci atd. A navíc: je tam legrace! A druhé navíc: naučíte se tam cizí jazyk tak, jako byste se ho jen ve škole nebo jen v rodině nikdy nenaučili. Každý pochází odjinud, každý má jiný přízvuk, jiné zvyklosti a každý mluví jinak. Tudíž se té francouzštině ze všech úhlů zkrátka nevyhnete. A třetí navíc: pokud máte problém s nějakým úkolem, popřípadě nevíte, co máte za úkol, stačí zaklepat na něčí dveře a vždycky je někdo, kdo ví odpověď. Prostě výhody kolektivního bydlení.

Pohled na internát (sice zastíněný stromem, ale co se dá dělat, je to prostě součást kompozice :) )

Uznávám, fotka výhledu z intru vypadá dost neprofesionálně, ale co taky naděláte s blbým sloupkem, který je obklopen dalšími dvěma, takže nejlepší možný úhel pohledu je bohužel tento. :D Ale aspoň to odpovídá realitě...


Náš internát byl trochu specifický v tom, že podle toho, co jsem slyšela od známých z jiných lyceí, ten náš měl velmi přísný režim. V 18:00 se dělá docházka v pokoji, v 18:50 jste na večeři, do sprchy můžete mezi 19:00-19:45 a 21:15-21:45, v 19:45 se dělá docházka, mezi 19:45-21:15 sedíte u stolů a buď se učíte, nebo to aspoň předstíráte, v 22:00 se dělá docházka. Nejste přítomni? Připravte se na to, že vám to vychovatelka velmi hlasitě vytkne. :D Ale musím zase přiznat, že vychovatelky/vychovatelé byly jinak (až na výjimky) sympatické mladé holky/kluci, takže jsme jim směli tykat.
Na jednu stranu jsem si řekla, že internát už nechci nikdy ani vidět, na druhou stranu, když nad tím teď přemýšlím… Musíte mít dobré spolubydlící, sednout si s nimi, čehož jsem v půlce května po změně pokoje docílila, a je to super.

Můj koutek na intru :)

KANTÝNA
Rozhodla jsem se udělat zvláštní kolonku školní jídelně, protože ta mě naprosto uchvátila. V poledne a večer teplé jídlo, ráno bagetka s bohatým výběrem marmelád, medu apod. (a když jsme byli hodní, tak výjimečně i Nutella nebo croissantek). Opravdu, tak dechberoucí jídla jsem si nepředstavila ani ve snu! Někdy klasika, někdy exotika, někdy mořské plody, sýr, ovoce, vánoční speciál, americký speciál, před každými prázdninami cheesburger s hranolkami… To mi bude chybět. :(

Opravdu krásná kantýna

Úplně běžné francouzské jídlo - předkrm, hlavní jídlo, dezert (či dva) a všudypřítomná bageta

LYCEUM
Jestli bylo ve Francii něco úžasného, pak to pro mě osobně byla škola. Tak jiné studium… Učila jsem se kromě francouzštiny ještě angličtinu, španělštinu, němčinu, latinu, řečtinu, bylo toho prostě tolik, a všechno mě to tak bavilo! Mimo jiné jsem nalezla ztracenou chuť do čtení, což se hodí vždycky.

Učebnice zeměpisu

Škola jakožto budova byla architektonický skvost - budova administrace z druhé poloviny devatenáctého století, internát a další dvě budovy o sto let mladší, a přitom to k sobě tak krásně pasovalo. Na lyceum chodilo něco přes 1000 žáků v 15 třídách, takže jsme se někdy docela mačkali a najít volnou učebnu obzvlášť v dopoledních hodinách byl tvrdý oříšek. :D
Známkování bylo oproti Česku úplně jiné - známky jsme dostávali v průběhu trimestru, všechny byly x/20, aby potom jejich průměr mohl vytvořit jednu velkou známku na vysvědčení. A všechny známky se navíc ještě průměrovaly, takže z toho vyšel výsledný průměr (a tím jsme se většinou porovnávali se spolužáky). Na udělání maturity potřebujete 10/20, a tak se za dobrou známku považuje vše od 13, popř. 14/20 nahoru. Jinak ještě učitelé k vysvědčení přidávali vždy slovní hodnocení, které většinou sloužilo k motivování žáka k dalšímu studiu (těm s dobrými výsledky psali "jen tak dále", těm se špatnými "vydrž, ono to jednou půjde" atd.).

Takto vypadalo lyceum z ulice (v popředí nějaký nerudný pán, který měl pocit, že si fotím jeho...)

Takto vypadalo lyceum ze dvora :)

Lyceum z dalšího pohledu - administrativní budova. A ta nejbližší budova, to je prosím ten domeček, ve kterém jsem prožila své poslední týdny ve Francii (a pár předchozích víkendů) :)

A jinak je to školství velmi intuitivní - dobrou známku prostě nedostanete, i když se látku naučíte nazpaměť. Úkoly jsou prostě zadávané tak, abyste museli vyvinout nějakou snahu a zapojit myšlenkové pochody, učitelé většinou na písemku zadají nějakou problematiku (např. "V čem humanističtí spisovatelé projevují svou víru v to, že člověk má schopnost se neustále vylepšovat?"). Zpočátku byl trochu problém si zvyknout, protože takhle česká škola moc nefunguje, nicméně jak se v tomto systému jednou zaběhnete, vše jde snadno. Tohle byla jedna z věcí, kterou jsem opravdu hodně oceňovala.
Naše třída měla několik obrovských výhod. Zaprvé: byli jsme v sérii L, to znamená, že to jsou takoví největší podivíni z celé školy, což zabezpečuje, že spolu nejspíš budeme vycházet. Zadruhé: bylo nás jen 19, takže pěkná malá třída, které se vyhýbaly problémy s vyrušováním (zato nám byla vyčítána pasivita :D ). Zatřetí: našla jsem si v ní takovou partičku, že jsem celý rok přežila bez úhony a cítila jsem se v té třídě moc dobře. I když jsem byla nějaký přivandrovalec z východu a měla jsem o hodně lepší známky než oni, nevyčítali mi to, nezlobili se, nebyli na mě kvůli tomu zlí, ba naopak jsem jim pomáhala a vůbec jim to nevadilo.

Záběr ze zkoušky našeho latinského stínového divadla - na snímku chór

Prostě se mi to moc líbilo. Ale i ta škola měla své nevýhody, třeba to, že většinou začínala v osm a končila v šest večer. Přestávky netrvaly 10/20 minut jako u nás, ale 0/5/10 minut, tudíž takové věci jako svačinka neexistují (a záchod o přestávce je tolerován jen v případě učitelovy dobré nálady). Navíc různé byrokratické kličky, kvůli nimž jsem se postupně seznámila doslova se všemi úředníky školy (měla jsem jednu paní na faktury za internát, jednu na placení Itálie, jednoho pána na internet a klíče od domečku, jednu paní na počítač, jednoho pána na vydávání potvrzení o studiu, další lidi na potvrzování absencí….. a toto svědčí o efektivitě francouzské administrativy! :D ). Jak jsem ale řekla - člověk se v tom naučí chodit a pak to šlape.

Exkurze do Paříže - Assemblée nationale (Národní shromáždění = Poslanecká sněmovna). Stojím na druhém nejprestižnějším místě - to nejdůležitější je samozřejmě nade mnou, na stupínku, ale tam jsme měli zakázaný vstup a já to nechtěla hrotit... :D

Zkrátka a dobře: jestli bylo něco, co bych vyzdvihla, pak to byla škola.

DALŠÍ FOTKY - CHARLEVILLE, ARDENY, PŘÁTELÉ...
Place Ducale, hlavní charlevillské náměstí, v noci. Architektonicky je inspirované pařížským Place de Vosges, navíc se na něm nachází i nádherný carrousel, který v Paříži najdete například pod bazilikou Sacré Coeur.

Vánoční trhy na Place Ducale

Jiná tvář Charleville - zátiší u Meuse

Podivné selfie na nádraží - sice to vypadá, jako by hlava bez těla jen tak levitovala, nicméně přece sem nemůžu dávat jen krásné povedené fotky! :D

První (a poslední) sníh v Charleville

Woinic, obří ošklivá socha obřího ošklivého divokého prasete, prý symbol Arden :D

Asi jediná kolektivní fotka naší partičky, na které jsme skoro všichni - představení se sborem à la vesničani

Další kolektivní fotka, tentokrát z intru, halloweenský večírek

A nakonec přidávám poslední fotku, kterou mám se svými přáteli ze třídy, pochází z rozlučky, tudíž se jí rozloučím i já. :)

Obecně je Francie moc krásná země, která je ovšem plná kontrastů. Já jsem žila v Ardenách, o nichž si troufám říct, že jsem je poznala docela dobře. Avšak sjedete-li o pár desítek kilometrů jižněji, do Champagne (département Marne), uvidíte zcela jiný svět, zcela jiné pojetí zemědělství, a to jste opravdu jen o kousek níž. Necítím se tedy na nějaké detailní popisování života ve Francii, na nějaké závěry, protože generalizovat to vlastně ani nejde. Každý département má vlastní historii, kulturu.

Navíc jsem tam prostě od rána do večera chodila do školy, takže jsem neměla moc času na to, poznat všechny odstíny života a myšlení Francouzů. Nicméně je jedna věc, co můžu udělat. Můžu vřele doporučit program Rok ve Francii, protože je to neuvěřitelná, neuvěřitelná zkušenost, jakou jsem zatím ve svém životě neměla šanci získat. A pro ty z vás, kteří jste střední školu opustili a jste na vysoké, je tu pořád Erasmus a různé jiné stipendijní programy. A pro ty z vás, kteří už ani vysokoškoláky nejsou, je tu pořád spousta možností. Třeba jen si zajet do Francie na výlet, byť i na pár dní. Protože, a za tím si stojím, TO ZA TO STOJÍ!
 

Výsledky maturit!

10. července 2014 v 17:11
Dneska přišel vytoužený den - výsledky maturit! Nejspíš jako obvykle, naše académie Reims je vyvěsila jako jedna z posledních, ale stály za to! Z písemné francouzštiny 16/20 - to je nejspíš nejlepší známka, co se v sérii L dává (podle toho, co jsem slyšela od starších zkušenějších spolužáků). Z ústní francouzštiny dokonce 19/20 - z toho vyplývá, že učitelce se můj výkon líbil daleko víc než mně a nechtěla si mě tam nechat déle jen proto, že jí dvacet minut pro zhodnocení situace naprosto stačilo. Tahle známka mě potěšila snad nejvíc. Ze sciences 19/20 - takže i kyselé zelí jsem nakonec zvládla skvěle, nad očekávání, ale už je nechci nikdy vidět (jen na talíři! :D ). A nakonec TPE, ty projekty, na nichž jsem spolupracovala s nemotivovanou spolužačkou, dopadly na 18/20!!! To bylo překvapení roku, věděla jsem, že učitelé ocenili moji práci, že jsem ten tým táhla, ale až takhle, to by mě ani ve snu nenapadlo.


A jelikož mají Francouzi takový komplikovaný systém koeficientů předmětů a jejich důležitostí, došla mi ještě jedna neuvěřitelná věc. TPE je totiž takový "bonus" - počítají se jen body nad 10/20 a násobí se koeficientem dva. To znamená, že když já mám 18, dostanu 8x2 = 16 bodů navíc. Nicméně jsou to opravdu body navíc, takže výpočet mé známky prozatím vypadá takto (písemná francouzština - koeficient 3, ústní fr. - koef. 2, sciences - koef. 2, TPE - koef. 2): (16x3 + 19x2 + 19x2 + 8x2) / (3 + 2 + 2 + 0) = 20/20!!! To znamená, že prozatím mám absolutní počet bodů! Tím pádem se příští rok, pokud se mi povede zařídit složení zbytku maturity, nemusím tolik stresovat, protože jsem si udělala parádní rezervu už v première.

Už jsem to psala i na facebook, ale chtěla bych i sem: opravdu hrozně moc děkuji všem, co mě podporovali, co mi pomáhali a drželi mě nad vodou, protože bez vás bych takového neskutečného výsledku nedosáhla! :) Jsem vám opravdu moc vděčná.



Teď končím speciální blog a brzy se můžete těšit už na opravdu poslední, dlouhý, hodnotící blog s velkou dávkou fotek, které jsem bohužel během roku docela zanedbávala…

Už jsem přestala počítat týdny... :)

7. července 2014 v 22:02
Omlouvám se za odmlku, ale ještě jsem si pořádně užívala své poslední okamžiky ve Francii. Přijela jsem v noci ze soboty na neděli, takže stále plná zážitků se začínám přizpůsobovat svému dřívějšímu životu. No a co vám chci vůbec psát? :) Je toho docela hodně - ústní maturita, týden s rodiči taky neprobíhal tak, že bychom se jen váleli v domečku a nic nedělali.


Začnu ale ústní maturitou. Byla jsem pozvaná na 1.7. na 14 hodin, ovšem na tu stejnou dobu jsme byly pozvané čtyři zkoušené, tudíž bylo jasné, že se odpoledne protáhne. Maturita probíhá takto: 1. Zavolá si vás zkoušející, řekne vám jeden z textů (v našem případě 23), které jste dělali během roku, a problematiku toho textu. 2. Posadí vás ke stolečku a odměří 30 minut na přípravu. Během nich on mluví s tím, kdo je zkoušený před vámi, a vaším úkolem je soustředit se jen a jen na ten váš text a jeho analýzu. 3. Přijdete na řadu, 10 minut rozebíráte daný text, pak vás učitelka zastaví a pak 10 minut pokládá ďábelské otázky. 4. Vylezete z místnosti, oddechnete si a vystavíte se nenávistným pohledům všech, kteří na "smrt" ještě čekají.

Já přišla ten den už ráno, abych se šla rozloučit s kamarádkou Maëlys a taky abych se podívala, jak to tam vůbec vypadá. Představte si širokou chodbu s několika (asi šesti) dveřmi na jedné straně a řadou židlí na straně druhé. Rozklepaní žáci première většinou zrak neodlepí od svých poznámek, ale jakmile zvednou oči a podívají se na vás, chce se vám plakat. Dopolední turnus se vyznačoval enormním stresem. To náš odpolední nebyl tak hrozný. Přišla jsem na půl druhou (měli jsme být přítomni půl hodiny předem), sednu si ke spolužačkám, povídáme si. Zkušební místnosti jsou prosklené, tudíž jsem uviděla, že v té naší už (nebo ještě?) někdo je. Věděla jsem, že jdu jako poslední ze čtyř, takže jsem se rozhodla chvíli si oddechnout a pak si ještě opakovat. V tu ránu učitelka otevře dveře a volá už druhou v pořadí (tím pádem jsem dostala implicitní odpověď na mou otázku: Ano, opravdu ta slečna na přípravě je pozvaná na 14:00 a začala už ve 13:30, a tak to půjde rychle.) Nicméně stres ze mě neopadal, protože bylo 13:50, zkoušející tedy volala druhou v pořadí a Claire, moje kamarádka ze třídy (měla jít třetí) nikde! Píšu jí esemesku, neodpovídá. Volám jí, nezvedá to. Volám jejímu příteli, nezvedá to. Už je 14:05 a mně nervy netečou z toho, že mám jít brzy na řadu, ale z toho, co bych dělala, kdyby učitelka tu Claire teď zavolala a já musela improvizovat a vymýšlet výmluvu, proč se nedostavila včas. Naštěstí přišla asi dvě minuty předtím, než šla do místnosti, ale vynervovalo mě to solidně.

Původně jsem si říkala, že jestli mám jako čtvrtá, skončím nejdřív v pět, takže jsem našim řekla, ať si udělají výlet kolem nedalekého parčíku. Už ve 14:45 jsem však vcházela do místnosti, což znamenalo, že se odpoledne opravdu zkrátí. Učitelka si prohlédne mou pozvánku a občanku, podiví se (jako obvykle), zeptá se, odkud jsem (jako obvykle), vysvětlím, jak dlouho tu jsem (třeba bude mírnější v hodnocení)… A už mám v ruce papír s rozsudkem: Michel de Montaigne - De l'institution des enfants (O výchově dětí): V čem následující text představuje průvodce humanistickou výchovou? V první chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, tohle byl totiž jeden z mála textů, které jsem opravdu nechtěla. Zaprvé jsem si k tomu nezjišťovala žádné špeky navíc (nebavil mě), zadruhé jsme ho dělali úplně na začátku roku (nebyla jsem ještě úplně zadaptovaná na jejich systém poznámek a podobně), zatřetí je to prostě Montaigne, fujtajbl…

Půl hodiny jsem měla strávit v plném soustředění, což šlo bohužel jen ztěžka, když například Claire přede mnou si vytáhla Lidský úděl od André Malrauxe, o němž se ještě předtím vyjadřovala dosti nelibě, a učitelka jí položí otázku: "A co vlastně ten lidský úděl je?" Chudák holka…

Ve chvíli, kdy mě učitelka zavolala ke stolečku, jsem měla jakž takž připravené všechny tři velké části analýzy, každá obsahovala tři podčásti, přesně jak velí francouzský systém úspěchu. Mělo to ovšem i odvrácenou stranu - nestihla jsem vymyslet závěr, ale ten se stejně dělá v průběhu.

Deset minut uběhlo jako nic, učitelka snad stenografovala vše, co jsem řekla, a skoro se na mě nedívala. A to nás ještě všichni francouzštináři upozorňovali, že během té analýzy si nemáme žvatlat pro sebe, ale dívat se do očí zkoušejícímu! To šlo těžko, ale vnucovat jsem se nechtěla… :D Tak doufám, že mi paní neodečte body za nedostatek očního kontaktu.
Ono totiž na odebírání bodů ještě dojde, druhých deset minut je totiž rozhovor se zkoušejícím. První otázka: "Vidím tady ve Vašich papírech, že jste probírali humanismus. Tak mi řekněte, jaké otázky si pokládá humanismus." V tu chvíli se mi úplně zamžilo před očima. Otázky? Humanisti si pokládali otázky? No, nakonec jsem tam vyplodila nějaké zázraky, ovšem řekla bych, že zkoušející nebyla úplně přesvědčená o mých pravdách… :D Nevadí, jede se dál. Druhá otázka: "Četla jste něco ze seznamu doplňující četby?" "Ano, Gargantuu od Rabelaise." Lež číslo jedna. Za celý rok jsem měla jednu jedinou nepřečtenou knihu, a to právě tuto. Učitelka si opravdu nemohla vybrat líp. :D "Akorát to bylo úplně na začátku roku, kdy jsem ještě francouzštinou moc nevládla, navíc mě to jako kniha moc nezaujalo." To jsem nelhala, ani s jedním. :D Vtom mi však došlo, že to nebyla nejlepší odpověď, tak jsem se to snažila co nejdřív napravit. "No ale samozřejmě bych Vám k ní něco říct dokázala, jen mi jde o to, že to nebylo dílo, které by mne poznamenalo ze všech nejvíc." Ano, formulaci jsem zvolila záměrně, a učitelka se chytla. "To nevadí, a které z těch děl Vás tedy zaujalo nejvíce?" A jsem doma… :) Rozpovídala jsem se o Baudelairových Květech zla (přesněji řečeno o básních Zdechlina a Exotický parfém) a o Lidském údělu od Malrauxe a byla jsem celá spokojená.

Stejně jsem ale měla z toho takový nedobrý pocit… Takový ten pocit, kdy práce neodpovídá výsledku, kdy jsem prostě neměla tu radost z odvedené práce. Nicméně žádná katastrofa se nekonala, to zas ne, jen jsem nebyla nadšená tak, jako jsem byla nadšená po cvičné ústní maturitě.


Během toho týdne se ale stalo víc věcí. Například jsem ve středu šla dělat velkou filmovou hvězdu před zelené plátno. :D (To je to pro speciální efekty.) Takto mě kamarádi z kinematografického kroužku budou moct zakomponovat do nového filmu příští rok. No ale pořád to nebylo všechno. Potom, až jsme s učitelem odcházeli z toho filmového studia, se šel ještě rozloučit s nějakou známou. Cestou ovšem narazil na vedoucí místní knihovničky, která čirou náhodou zrovna vyřazovala nepotřebné knihy. Postavila mě před několik stovek knih se slovy: "Vyberte si, které budete chtít, já to po Vás potom projdu a které už nebudu potřebovat, ty Vám dám." Strávila jsem tam desítky minut, nakonec jsem si vybrala asi patnáct knih, z nichž ale knihovnice o osmi z nich prohlásila, že mi je dát nemůže. "Ale aby Vám to nebylo líto, vyberu nějaké, které opravdu vyřadím." Odcházela jsem z jedenadvaceti knihami autorů klasických, ale i méně známých, byla jsem prostě naprosto nadšená! (Mělo to jedinou chybu - od Voltaira, jehož dílu jsem toužila po maturitě dát definitivní sbohem, jsem dostala dvě tlusté knihy, obsahující asi pět děl.)


No a nakonec v sobotu přijeli naši. Kromě prohlídky Charleville jsme ale nezaháleli. Prohlídky okolí jsme zahájili Sedanem a jeho největším opevněným hradem v Evropě. A to jsme zjistili, že na konci devatenáctého století tam francouzští vojáci testovali dynamit na jednom křídle - a fungoval. :D Takže si kousek krásného velkého hradu odstřelili sami… Přikládám skupinovou fotku, a jak dnešní trendy velí, je to, ano přátelé, je to selfie!! :D

Taky jsme byli ve Villy-La-Ferté, nejzápadnější pevnosti Maginotovy linie, která opravdu bojovala. A bojovala tak, že v ní umřelo přes sto Francouzů a jen tři Němci. Jak je to možné? Zaprvé: Němci přišli z druhé strany, než Francouzi čekali (přeci jenom, jsou blbí, co mají co chodit z jiné strany, než jsou očekávaní). Zadruhé: Tři Němci se vyhodili do povětří sami, když házeli granáty na jednu z částí pevnosti. Tak či onak to byla ale skvělá prohlídka se skvělým příběhem, a takové jsou nejlepší.

Z tour de bitvy 1. světové války jsme nesměli vynechat ani bitvu na Marně, která byla přiblížena velmi poutavou formou, taková interaktivní expozice, prostě bezva. :) Stejně tak jsme si udělali i výlet do Verdunu, kde postavili velký památník obětem té bitvy. Podle toho, co nám tam řekli, se jedná o 130 000 padlých!!! Nepředstavitelné číslo. Byly tam taky podobné hroby, jako jsou například v Normandii na plážích vylodění, přes 16 000 křížů, Davidových hvězd, klasických náhrobků a klasických s arabskými znaky. Navíc tam v rámci prohlídky památníku ( http://www.verdun-douaumont.com/ ) promítali dost děsivý film s naturalistickými záběry. A taky jsme vylezli na věž toho památníku, kde byl zvon, který zvonil dvakrát denně - v poledne a v šest hodin večer. A hádejte, v kolik jsme vylezli na vrchol? 11:59! Zvon se rozezvučel přímo nad našimi hlavami a tátovi hučelo v hlavě až do večera... :D

Navštívili jsme taky katedrálu v Remeši, která bohužel měla ale svou slavnou rozetu zrovna v rekonstrukci, takže to nejlepší z ní jsme neviděli. To nám trochu zhatilo plány, protože původně jsme se do Remeše chtěli vrátit ještě večer na osvícenou katedrálu. Ona totiž před tisíci lety bývala barevná a od roku 2011 jsou v sezóně každou noc promítány její původní barvy. Pro zájemce přikládám odkaz: http://www.cathedraledereims.fr/spip.php?article654 . (A jedním ze zájemců, kteří se musí spokojit s odkazem, jsme tedy i my, protože jsme do té noční Remeše nakonec nejeli, bez té rozety to není ono.)

Další z výletů byl do Champagne, byli jsme v městečku Cramant. Na to jsem dostala tip od Marioniných rodičů, tak jsem zjistila otevírací dobu místního družstva, zajeli jsme tam ve středu, klepeme a… nikde nikdo. Tak zklamaně zjistíme, že ve středu není otevřeno. Ale jelikož jsem se nehodlala tak snadno vzdát, našli jsme na druhém konci vísky jeden dům, kde vyrábí víno, prodávají víno a dokonce prý dělají prohlídky vinných sklepů. Přijdeme ke dveřím, nápis "Recepce na konci dvorku vlevo". Tak tedy klepu, tam paní, co právě maluje stěny. "Mohli bychom se podívat na to, jak děláte šampaňské?" "Jistě, pojďte za mnou." Paní nás usadila ke stolku, podala ceníky a řekla, že donese na ochutnávku. "Ale ještě jsem někde přečetla, že děláte i prohlídky sklepů." "Noo… Děláme, tak pojďte." Tak jsme se vetřeli na prohlídku sklepů. :D Bylo to opravdu moc příjemné, navíc je to prý jedna ze 7 vesnic Francie, která se může pyšnit přízviskem "Grand Cru" (prý víno nejvyšší kvality). Prostě vychválila podnik a přišlo na degustaci. Přinesla čtyři lahve, tak jsem se těšila, otevřela první, ochutnali jsme, paráda. A co ten zbytek? A protože jsem byla trochu v ráži, pozeptala jsem se paní, jestli by bylo možno ochutnat i některou z ostatních (nebudu přece kupovat zajíce v pytli). Paní to asi překvapilo, ale přinesla další ochutnávku a dobře udělala - bylo lepší. Ne že by se ze mě stal znalec šampaňského, ovšem tam jsem si vyloženě lebedila. Tento výlet bych zhodnotila na francouzské stupnici x/20 na 20/20, bylo to úžasné. Navíc nás navigace zavedla do té vesnice takovou až skoro polní cestou, která ale nabídla překrásné výhledy na vinice. Magnifique!



Týden uběhl velmi rychle, takže víc z výletů už nabídnout bohužel nemůžu (ačkoli to nebylo do Bruselu ani Lucemburku moc daleko, ale přece si něco musím nechat na budoucí cesty! :) ). Ve čtvrtek už konečně budou výsledky maturit, už mě to vážně nervuje, takhle dlouhé čekání. Tohle ještě není poslední blog, zakončím to nějakým shrnutím, protože jak se něco pořádně začne, má se to i pořádně skončit. :) Zatím se mějte krásně a užívejte si krásného slunného počasí!
 


42. týden

22. června 2014 v 21:06
Hola hola! Tak nám skončil týden plný písemných maturit, stresu, ale taky sluníčka a odpočinku. :D Na internátě byl celý týden super režim: vstupní karta, kterou si otevíráme pokoje, fungovala v jakoukoli denní (i noční) dobu, tudíž jsme mohli zůstat, jak dlouho jsme chtěli.

V pondělí jsem toho využila, abych měla trochu klidu na učení se k maturitě. Obdivuju lidi, co se dokážou učit celý den - já mezi ně nepatřím, takže jsem si pustila film. Ale abych neměla potom černé svědomí z prokrastinace, stáhla jsem si Nebezpečné známosti, což je (prý, já to předtím nevěděla :D ) jeden z nejznámějších a nejvýznamnějších prvních francouzských románů. Původně jsem si to chtěla dát jako oddechovou hodinu - slyšet trochu češtiny, klimbat, odpočívat. Až na to, že jsem to chytře stáhla v angličtině bez titulků. :D Naštěstí všichni mluvili krásně zřetelně, a já si tak potvrdila, že to s tou mou angličtinou nekleslo tak hluboko.

V úterý už ani nevím, co jsem dělala, pamatuju si jen osvěžující odpolední spánek na internátě… :D

No a ve středu přišel "vytoužený" den, maturita. Čtyři hodiny intenzivního přemýšlení ovšem utečou rychleji, než byste chtěli, věřte mi…

Naše série L má centrálně daných 6 okruhů: humanismus a renesance, poezie, "přepisy a předělávky" jiných děl, argumentace, divadlo a jeho inscenace, román a jeho hrdinové. S Claire (která je se mnou na pokoji na internátě) jsme si večer předtím říkaly: "Tak, ES dostanou poezii, protože ji skoro neprobírali. My dostaneme román, protože jsme ho skoro neprobrali." Bim bam, dostaneme zadání, co nevidíme: ES a S mají poezii, my máme román. Paráda! :D Upřímně řečeno, nebylo to nejhorší téma, co jsme mohli dostat, ale ani nejlepší.

V korpusu byly 4 texty: úryvek z Parmské věznice od Stendhala, ze Zabijáka od Zoly, z Paní Bovaryové od Flauberta a z něčeho od Prousta. V první chvíli jsem si trochu zajásala, jelikož jak Zabijáka, tak Paní Bovaryovou jsem četla. To jsem ale ještě nečetla otázku na korpus, na kterou jsme měli za pomoci argumentů z korpusu odpovědět: "V čem pohled hrdiny na svět ovlivňuje stav jeho duše?" Tak nic, to bude hukot. A byl. Nakonec jsem to nějak udělala a pustila se do dalšího úkolu.

Jak už jsem kdysi psala, můžete si vybrat buď literární analýzu jednoho z úryvků (letos byl určen Stendhal), disertaci (což je taková delší esej) nebo invenci (ta se nejvíc podobá českému typu slohové práce). Bohužel mě text od Stendhala moc neinspiroval, tudíž jsem zvolila disertaci. Téma se mi nezdálo moc těžké: "Očekáváte od románu jen to,že vás ponoří do myšlenek hlavní postavy?" Rozhodla jsem se zúročit všechno, co jsem v předchozích dnech vyčetla, sepsala jsem si seznam francouzských románů, o nichž něco vím a můžu napsat do disertace, a nějak jsem to ukopala. Výsledek uvidíme 10. července.

Hned po maturitě jsme odjeli slavit k Arthurovi, jehož tatínek je sochař, takže nám ukázal svoje dílka. Například udělal sochu charlevillského rodáka Arthura Rimbauda a vůbec je v regionu hodně známý. Arthur žije asi 20 kilometrů od Charleville v něčem, co mi připomínalo malý zámek - opravdu skvost. Až na to, že je trochu neopravený, jinak paráda. Je to taková samota přímo u řeky, takže je to idylka. Grilovali jsme, opakovali si sciences na páteční maturitu, smáli se, bezvadně strávený den. :) Večer mi Arthur vykládal o bobrovi, co každý večer pluje po řece do svého doupěte. Nechtěla jsem mu věřit, ale potom vyjdu ven a tam stojí Kacendre (další kamarádka) a říká: "Hele, koukej, co to tam plave! Není to bobr?!" Opravdu to jako bobr vypadalo, přísahám! :D Nakonec jsme ale podle rychlosti určily, že jde spíše o plovoucí kus něčeho neživého, takže jsme se zasmály vlastní blbosti. V tu ránu ale vykouknul Arthur a říká: "Co je, tváříte se, jako byste tam viděly bobra!" :D Tak to jsme chytily opravdu záchvat smíchu. :D

Ve čtvrtek jsem odpoledne šla s Claire a Paulem (dvěma kamarády) na malou vycházku, z níž se nakonec vyklubala asi osmikilometrová malá túra. Byla jsem ovšem moc ráda, že jsem s nimi šla, unavilo se mi tělo a ne mozek a to jsem přesně potřebovala.

A v pátek jsme uzavřeli týden maturitou ze sciences, tentokrát jen 90-timinutovou. Ta se skládá ze tří částí: fyzika-chemie + biologie (8/20), fyzika-chemie (6/20) a biologie (6/20). První úkol je komentář na základě dokumentů, letos bylo téma: V rámci školní soutěže jste se rozhodli přednést příspěvek o očních implantátech (s důrazem na léčbu nemoci http://en.wikipedia.org/wiki/Macular_degeneration ) a možnostech umělé sítnice. Zároveň však představíte i její omezení. Druhý úkol byl o jaderné energii a třetí úkol o kyselém zelí (! ano, kyselém zelí). Ten poslední se mi zdál poměrně těžký, bylo tam různé pH a podobně a moc jsem neporozuměla, co po nás v otázkách chtějí, ale tak uvidíme, jak se s tím hodnotitelé poperou. :)

Jinak jsem od pátku v domečku vedle školy, takže jsem paní svého času, svého domu a vůbec všeho. :) Jediné, co mě štve, je pozice domečku - je přímo na rohu jedné z hlavních ulic a okna jsou velmi stará, tudíž slyším všechno od klasického lidského hlasu až po autobusy, které tu při přejezdu přechodu pro chodce zvoní. A protože Francouzi se při fotbalovém šampionátu stávají experty na fotbal (stejně jako Češi při hokejovém), slavili dlouho do noci a hodně jsem to slyšela. :D Navíc je na hlavním náměstí nedaleko odsud umístěná velkoplošná obrazovka, tak jsem měla všechno z první ruky.

Aby mi ale nebylo smutno, stavil se za mnou včera Paul a byli jsme spolu na svátku hudby, který spočíval v tom, že na různých místech Charleville byla různá stanoviště s různými hudebními žánry a každý, kdo šel kolem, si mohl poslechnout cokoliv. :) Bylo to prostě moc prima. :)


Další blog už napíšu z domu, protože příští sobotu už přijedou naši a budeme výletovat! Tak mi držte palce v úterý prvního července na ústní maturitu a pak na shledanou v Česku! :)

41. týden

15. června 2014 v 18:53
Tento týden už se opravdu nic neděje, škola už končí. Konkrétně k pátku 13.6. už skončila nadobro. Internát se najednou vyprázdnil, ve čtvrtek večer nás na patře spalo 5. Ano, pět, na patře, kde za normální situace (plného stavu) spí 45 holek. Bylo to zvláštní, ale hrozně fajn, takové klidné, nic se nedělo, nikdo nedělal nepořádek, vychovatelka na nás jednou koukla o půl deváté a byl klid. Dokonce nám i na večeři vytahali stoly na dvůr internátu, protože bylo krásně, a tak jsme jedli venku. Tomu říkám pohodička. :)

Jinak už jsem během týdne žádné význačné historky nezaznamenala, protože jsem do školy už skoro nechodila. V pondělí státní svátek, v úterý jsem byla ve francouzštině a v anglické literatuře a potom šábes v parku u řeky. :D Řekli jsme si totiž se spolužáky, že musíme využít pěkných dní k troše slunění a že se nám u toho třeba bude líp učit (vlastní zkušenost: nebude, akorát si řekneme, že se budeme učit, nicméně nakonec skončíme u nějaké debaty o Marine Le Penové nebo o větrných elektrárnách u vesnice jedné z kamarádek).

Ve středu jsme šli do posledního dějepisu, a to byl zážitek. Varnoteaux vstal levou nohou, a tak nadával na francouzský vzdělávací systém. Škola totiž přijala opatření proti stále vyššímu počtu repetentů. Ve Francii totiž vůbec není ostuda opakovat ročník, v naší třídě jsou dvě, co už ročník opakovaly, další bude opakovat ten letošní. Smůla je to, že to stojí hodně peněz, takové opakování ročníku, a tak se tedy škola rozhodla (pod vlivem krajského odboru školství) šetřit. A to se Varnoteauxovi nelíbilo, takže nám udělil velkou morální lekci. :D Poslední hodina dějepisu tak byla horší, než jsem si představovala, ale tak není každý den posvícení.

Čtvrtek jsem strávila u Maëlys, mojí takové francouzské nejlepší kamarádky, kterou jsem doučovala k francouzské maturitě (ta nás čeká příští středu - písemná). Za to jsem dostala od její babičky oběd a užily jsme si pěkný slunečný den. :) A taky jsem dostala důkladnou analýzu svého přízvuku (od dědečka), z níž vyplynulo například to, že když mluvím normálně, není skoro slyšet, zato když začnu mluvit o rodičích a o domově, přízvuk se zhorší. Námět k zamyšlení? :D

V pátek jsme už do školy ani nešli, protože jsme měli naplánovanou oslavu mého odjezdu zase v tom parku, měli jsme tam takové pěkné místečko na kopci nad řekou, kde nás nikdo nerušil, tak jsme to přejmenovali na místo oslav. :) Dostala jsem od kamarádů takovou obálku s nějakým přáníčkem a podle všeho vzkazem od spousty z nich, nicméně ho smím otevřít až u sebe doma. Takže ještě tři týdny!!! :D Jsem dost netrpělivý člověk, takže jsem to vzala jako výzvu. Ale už se moc těším, až tu obálku budu moct otevřít. :)

Taky jsem na rozloučenou dostala od učitele kinematografie krásnou obrázkovou (a to je hlavní! :D ) knihu o dějinách filmu a DVD s teorií filmové analýzy, tak jsem byla moc potěšená. :) Učitelky latiny a španělštiny mě na rozloučenou dokonce políbily (jakože ne v našem českém smyslu, ale ty francouzské pusy na tvář - nicméně i to je dost velký počin).

Je to zvláštní pocit, že tímhletím už vlastně školní rok skončil. Ještě příští středu písemná francouzština, příští pátek písemné Sciences, v úterý 1. července ústní francouzština a jede se domů. Ovšem nebudu se ještě předčasně radovat, ta maturita je ještě pořád přede mnou. :D



Tak mi příští týden držte palce a o víkendu napíšu, co jsme měli v maturitě. Mějte se!

40. týden

9. června 2014 v 14:02
Do školy už všichni chodí, jak se tady říká, jako turisté - učebnice neexistují, sešity jsou přežitek, kdo má tužku a papír na poznámky, ten je za Boha.


Nicméně jsme ještě psali dvě písemky z latiny a dostali jsme za úkol dvě croquis do zeměpisu, prostě se učitelé rozhodli nám to na poslední chvíli ještě znepříjemnit. Latinářka nám ale řekla, že s jednou známkou nám prostě nemůže dát objektivní vysvědčení, takže si v úterý napíšeme písemku na dvě nejjednodušší věci z roku (z jejího pohledu :D ): 5 deklinací a teorii antického divadla. Přišla v dobré náladě, ovšem hned po rozdání písemek dostala dotaz od svého (ne)oblíbeného žáka Loïca, vztahující se k otázce, jak se oblékali herci komedií a tragédií: "A paní učitelko, máme tam psát taky spodní prádlo a tak? Přijde mi ta Vaše otázka úplně nelogická." "Loïcu, už je konec roku, tak konečně zavři tu hubu a piš. A v antice se spodní prádlo nenosilo, takže ti za to strhnu body!" Bim bam. :D

Na Varnoteauxe, učitele zeměpisu, jsem měla taky pořádnou pifku, dával nám teď croquis každý týden a kdo se s tím má pořád dělat. Takže když mu ve čtvrtek zazvonil v hodině mobil (což je zakázané stejně tak pro žáky jako pro učitele), ptám se ho, jestli mu volala tchýně (to už se totiž jednou stalo - to velký alfasamec Varnoteaux kouknul na displej, uviděl Belle-mère, omluvil se, že tohle opravdu vzít musí, a vrátil se až za pár minut jak zmoklá slepice :D ). Tentokrát to tchýně nebyla, ale ten jeho pohled mi za to stál. :D


Jinak jsme byli s kinematografickým kroužkem na vytouženém festivalu krátkometrážních filmů s tématem "Já je někdo jiný". Dopoledne jsme měli dílničky, rozebírali jsme jeden krátkometrážní film nazvaný Edmond était un âne (Edmond byl osel). Lektorka ho zastavila dvě minuty před koncem, my jsme měli rozebrat jednotlivé elementy a pak se pokusit odhadnout, jaký bude závěr. Kdybyste vás zajímal, našla jsem oficiální stránku projektu: http://www.edmondwasadonkey.com/index.html (dokonce i v angličtině, pro nefrankofonní :D ). Pokud budete mít zájem a chuť se na něj podívat, určitě stojí za to, byl to jeden z nejlepších krátkometrážních filmů, co jsem kdy viděla. Vypravovat příběh nebudu, abych neposkytla nevyžádané spoilery, radši se přesvědčte sami. :) (Navíc je textově velmi nenáročný, takže ani z francouzštinou/angličtinou by nemusel být tak velký problém.)

Odpoledne jsme pak zhlédli všechny soutěžní filmy a proběhlo vyhlášení cen. Nakonec každý z filmů získal nějakou cenu, my za nejlepší kameru (což byla jedna z nejlepších cen, protože jiní dostali třeba za největší solidaritu).
Celý tento malý festival probíhal u jezera, krásného jezera Lac des vieilles forges (Jezero starých kováren), takže jsme byli ohromně spokojení, protože atmosféra byla skvělá. Jediné, co nám kazilo den, byl vytrvalý déšť, ale co se dá dělat, jsme v Ardenách. :)


V pátek probíhal svátek lycea, na kterém jsem ovšem nebyla, protože jsem tento víkend měla být u Audrey, které se už v pátek do školy nechtělo. On totiž svátek lycea spočívá v tom, že dopoledne hrají žáci proti učitelům zápasy ve volejbalu, basketbalu apod. A odpoledne, pokud se přihlásí studentské kapely, probíhá koncert studentských kapel. Využily jsme toho tedy pro prodloužení víkendu - odjely jsme z internátu ve čtvrtek večer, dnes v pondělí je státní svátek, takže takový víkendu opravdu přijde k duhu. :D


Nicméně já nejsem celý víkend u Audrey. Jsem totiž v Charleville, u Barči. A kdo je vlastně Barča? Udivuje mě, že jsem to zapomněla napsat, ale hned to napravím.
To takhle před posledními prázdninami sedím v autobuse z Charleville do Remeše, diagonálně přede mnou jakási slečna. Nevnímám, potkávám stovky lidí denně. Dojedeme do Remeše, hledám nástupiště, z něhož se dostanu do vlaku do stanice Champagne-Ardenne TGV. Zdá se mi, že tatáž slečna nastupuje jiným vchodem do stejného vlaku jako já. No co už, nejsem přece centrum světa, nemusím jezdit vlakem akorát já. Dojedeme na stanici, zbývá mi něco přes hodinu do odjezdu mého autobusu do Česka. Tak sedím v čekárně, venku je pěkně, svítí sluníčko, čtu si, pohodička. A najednou slyším, jak někdo telefonuje - francouzsky, ale ten přízvuk, to mi něco říká. To je český přízvuk! Ale ne, nebuď paranoidní, už ho slyšíš taky všude. Jdu si tedy stoupnout na zastávku autobusu, který má bohužel zpoždění, na rozdíl od Student Agency to Eurolines ale nehlásí dopředu. Stojí se mnou na té zastávce akorát jeden pán, co nerozumí ani česky, ani francouzsky, dorozumívá se lámanou angličtinou. Tak mu říkám, že se půjdu podívat do haly, jestli se tam něco nepíše, ať tu počká, že pro něj přijdu. A že kdyby ten autobus přijel, ať pro mě skočí. Tak jdu do haly a tam dvě holky, z nichž jedna je očividně Francouzka, ale ta druhá.

"Ahoj, já jsem Barča, taky jedu do Prahy." Kamarádka jí už odjížděla, takže jsme se začaly bavit, sedly jsme si spolu… A přišlo se na to, že Barča pracuje od listopadu tři minuty od mojí školy! A nic jsem nevěděla! :D Ne že bych měla nějaký vnitřní radar na Čechy, ale stejně je to zvláštní, zjistit, že půl roku byl někdo vaší národnosti takhle blízko a vy jste o něm ani netušili. Barča studovala v české sekci v Nîmes, takže jsme si měly moc co říct ohledně školy. No a pak už tady ve Francii zůstala. :)

Nabídla mi, že bychom si někdy mohly udělat víkend spolu. No jasněže! :) Tak jsme se domluvily, že na půlku tohoto dlouhého víkendu (od soboty do pondělí) budu u ní. Bydlí s kamarádkou, která tu ale až do pondělí nebyla, zato tu byl její přítel. V sobotu večer jsme tedy byli ještě s dalšími kamarády v Charleville na fête de la bière, čili francouzských pivních slavnostech. Piva tu měli buď docela dost hořká, nebo naopak některá chutnala jako okena či přeslazený citrónový čaj. Večer jsem si ale užila a aspoň se potom líp spalo. :D Bylo ale strašné vedro, ve stínu pětatřicet, ještě v deset mi bylo v letních šatech hodně teplo. A to není v Ardenách vůbec obvyklé. :D

V neděli jsme si naplánovali túru dvacet kilometrů odsud směrem k belgickým hranicím. Chytře jsme na ni ale vyrazili až v jednu odpoledne, v dobu, kdy nejvíc praží… :D Nicméně jsme měli většinu trasy vedenou lesem, takže to zas až tak nevadilo, ovšem i tak jsem si dokázala spálit obličej (navzdory opalovacímu krému). Bylo to tam moc pěkné, sice opět nějaké staré industriální budovy (prý kovárny), ale udělali jsme si zastávku na jedné z krásných vyhlídek do krajiny, nad skálou, kde už byly první borůvky, no prostě paráda. :) Na cestě zpátky jsme se zastavili u jedné Barčiny kolegyně, takže jsme strávili opravdu pěkné odpoledne i s její maličkou dcerkou. Bomba. :) Večer už jsme si jen uvařili segedín a šli spát, protože už jsme toho měli vážně plné brýle. :) Abyste asi viděli, že jsme si to užili, přikládám fotku. :)

Dneska se zatím tak nějak nemůžeme vyhrabat z bytu, nicméně odpoledne se asi půjdeme projít po Charleville, třeba do záhadného parku kousek od naší školy… :D


Tak se mějte hezky a brzy na psanou!

39. týden

1. června 2014 v 22:24
Tento týden, vzhledem k tomu, že byl ve čtvrtek státní svátek, se ve škole nedělo opravdu, ale opravdu nic. Ve zkratce řečeno akorát velká písemka z matematiky na celý rok, v angličtině a anglické literatuře spousta mluvních písemek, z nichž jsem měla 20/20 (učitelka se asi rozhodla, že si vynahradí všechny ty předchozí známky, které byly tvrdší, než měly být :D ), jinak se nic nedělo. V pátek do školy nepřišel téměř nikdo, konkrétně v tělocviku nás ze třídy bylo pět, zato ve francouzštině o čtyři hodiny později počet zázračně vzrostl na šestnáct… :D


Přesto ale tento týden nebyl úplně k zahození, Aurelienovi (třináctiletému adoptivnímu bratrovi) totiž přijel německý korespondent. Příjezd měl být v neděli v 12:15 do jedné blízké střediskové vesnice asi čtvrt hodiny odtud. Aurelien vstávat už v sedm a v domě se začalo…. UKLÍZET! Ano, nemožné se stalo skutečností. :D Tudíž i Aline musela uklízet, a to byl řev. Nakonec to ale dopadlo dobře, i Aline si ve svém pokojíčku, který je vždy vystlán vším možným od plyšových koníků přes hrací karty a učebnice až po dva týdny staré ponožky, podařilo udělat aspoň cestičky. Aurelien jasně stresoval, tak mu říkám, že nemusí, že už ho přece viděl, že už byl v Německu, že to bude v pohodě. "Já nestresuju, já jen... mám pocit, že by tady už sakra mohlo být uklizeno!" :D Ne, nestresuje...

V jedenáct se vrátila matka rudá v obličeji, volajíc Aureliena. Nepochopila jsem, co se stalo, bylo mi to vysvětleno až poté. Před nějakou dobou totiž jedna z krav porodila, ovšem její tele jí po čase bylo odejmuto, a tím pádem jej ona teď hledá a snaží se dostat z ohrady. A dostala. :D Tudíž ji matka s Aurelienem byli honit… :D (A to ještě nevěděli, že až se vrátí ze Charleville, bude ztracená úplně a budou ji muset hledat. :D Naštěstí úspěšně, byla na silnici a hledala to svoje tele.)

Ve tři čtvrtě na dvanáct se uřícení vrátili, matka se šla vysprchovat, ve dvanáct vyjíždíme na sraz. Úplně jsem viděla naše školní exkurze do Anglie, kde jsem byla v té druhé roli - "ta přijíždějící v buse" - kdežto tady jsem byla hostitelská rodina. Cítila jsem se opravdu důležitě (a to i přesto, že těch hostitelských rodin tam bylo asi dvacet, ale stejně jsem byla důležitá :D ).

Silas (příjmením Pietrowsky, ano, Němec s polskými kořeny, ne, nebavím se s ním polsky) je o rok mladší než Aurelien, je mu tedy dvanáct, zato je ještě o něco vyšší - měří víc než 180 centimetrů! V tu chvíli se z pocitu důležitosti stal pocit malosti… :D Protože i Aurelien měří kolem metru osmdesát, ale druhý takový, no potěš pánbůh. Silas taky francouzsky umí jen číslovky a potom odpovědět na ça va ? ça va bien. A ještě merci, abych mu neupírala zásluhy. :D Ale abych byla spravedlivá, Aurelien má v němčině podobně rozvinutou slovní zásobu, tudíž jsem se v autě o konverzaci starala já.
No a protože přijel německý korespondent, tak se naše rodina rozhodla něco podniknout, wohoo! Jeli jsme tedy do Charleville, kde jsme kromě oběda šli na bowling. Tam se Silas rozzářil, ovšem rozhodně nezazářil, ale legrace byla. :) Navíc jsme potom šli ještě na laser game, takže jsem byla hlavně já v sedmém nebi, protože jsem to nikdy nehrála. A opravdu jsem si to užila. :D Takže i když to nebylo odpoledne primárně určené k tomu, abych si ho užívala já, užila jsem si ho asi nejvíc. :D Mezitím ještě otec začal stresovat, že se ve čtyři musí vrátit domů, aby udělal něco na farmě. Na to konto začala rodinná hádka - matka řekla, že to snad nemyslí vážně, že to nemusí dneska dělat, Audrey si přisadila, matka potom prohlásila, že s takovouhle už nebudou mít žádný volný čas a normální život… :D Hahaha, ten jste neměli ani doteď! To jsem si teda jen pomyslela, neřekla, jsem přeci jen slušně vychovaná. :D Nicméně mě hláška pobavila.

Večer Silas dotáhl pivo a různé dárečky rodině, tak to trochu prolomilo atmosféru. Je trochu škoda, že tu nejsem přes týden, vypadá docela sympaticky a navíc si díky němu nepřijdu jako nejvíc největší cizinka. :D


Příští víkend bude v Charleville svátek piva, tak přinesu nějaké postřehy. A taky jsem si vzpomněla, že jsem nenapsala o jedné velké jobovce, kterou jsem zjistila na začátku minulých prázdnin (a ano, má to souvislost s Charleville, nevymýšlím si jen tak nedůležité jobovky). Takže zase něco krátce napíšu, ale možná ne přímo příští víkend, ale během dalšího týdne, protože to bude vyprávění o celém týdnu. Tak se mějte krásně a brzy na psanou! :)

38. týden

25. května 2014 v 15:56
Tento týden byl opět, co se školy týče, omezenější. V úterý totiž byla poslední generálka sboru a ve středu dopoledne latiny a odpoledne řečtiny. Mám pocit, že jak se ten školní rok chýlí ke konci, síly už dochází nejen žákům, ale i učitelům. Například náš učitel matematiky řekl v secondu (ročník pod námi), že po 5. červnu přestává dělat docházku, tedy kdo bude chtít přijít, přijde, ale zbytek je mu jedno, absence mít nebudou.


ŠKOLA
Francouzština. Minulý víkend jsem se (v rámci rozšiřování materiálů k maturitě) podívala na film Orfeova závěť od Jeana Cocteau. Když jsme rozebírali text knihy Orfeus taktéž od Jeana Cocteau, dívali jsme se totiž na stejnojmenný film v hlavní roli s Jeanem Marais. Už ten byl hodně divný, místy surrealistický a těžko pochopitelný. Zato Orfeova závěť, v hlavní roli sám Cocteau, to byl opravdu tvrdý oříšek. Děj ve zkratce: básník Cocteau/Orfeus putují časem, Cocteau vidí svá díla, na začátku se nechá zastřelit, aby se mohl vydat na dlouhou cestu, na konci zemře podruhé a stále žije. A mezitím pronáší spoustu monologů (popřípadě dialogů s dalšími postavami) v nichž vysvětluje svůj pohled na svět, na úlohu básníka, vlastně úplně na všechno. Nejsurrealističtější a nejdivnější film, co jsem kdy viděla. Běhá z něj mráz po zádech. A navíc Cocteau v některých chvílích vyslovuje [h], což absolutně odporuje pravidlům francouzské výslovnosti. Do čeho jsem se to zase uvrtala… :D

Tělocvik. Zjistila jsem, že s tou hudbou pro naši akrogymnastiku jsem se spletla - nebyly to Uherské tance, ale Turecký pochod od Mozarta, a to tato verze: https://www.youtube.com/watch?v=vsVPh0fBX58 . Vzhledem k tomu, v jaké fázi jsme byli minulý pátek (tedy neměli jsme v podstatě nic připraveného), jsme se dohodli, že ještě před známkovanou hodinou se tento týden sejdeme někde mimo vyučování, abychom na naší sestavě zapracovali. Naše skupina je, jak by řekla paní učitelka španělštiny, "značně heterogenní" - je nás šest, z toho například padesátikilová Kacendre a minimálně stokilový Arthur. A povinností každé skupiny je splnit tyto podmínky: každý bude minimálně jednou porteur (ten, co tvoří základy pyramidy, popřípadě někoho nese, někdo mu sedí na ramenou atd.) i voltigeur (ten, co vylézá na vrchol pyramidy, co je nesen, sedí někomu na ramenou atd.); každou figuru udržíme minimálně 3 vteřiny; budeme mít minimálně jednu dynamickou figuru (to logicky znamená, že se při ní lidé hýbou) i statickou figuru; budeme mít minimálně jednu horizontální i vertikální figuru. A samozřejmě mezi jednotlivými figurami bude návaznost (nemůžeme se tedy přesunovat například normální chůzí).

Ale zpátky k nácvikům našeho vystoupení. Jelikož Arthur je nejslabší článek naší skupiny, zařídil, že jsme měli kde trénovat - jeho sestra totiž vlastní jednu taneční školu kousek od školy. Strašně sympatická holka, je o třináct let starší než Arthur (a to jemu je dvacet), podobné tělesné konstituce, ovšem na rozdíl od bratra pohybově zdatná. :) Díky ní jsme tak během tří volných hodin vypilovali naši choreografii až k výsledné známce 15/20 a uznalému potlesku učitelek!!! :)

Španělština. Ve španělštině jsem byla poprvé po asi šesti týdnech, a rovnou písemka. Naštěstí to bylo jen čtení s porozuměním, ovšem to téma… Rodina každý rok, když jede na dovolenou, odveze dědečka do nemocnice, předstírá, že má nějakou velice vážnou nemoc, truchlí, pláče a potom odjede na tu dovolenou, aby se nemuseli s dědečkem všude tahat. Dědeček vždycky počká v nemocnici, než si pro něj přijedou. Letos však doktor odhalil, že nemá žádný problém s játry, jak bylo avizováno, a tak dědečka vyhodil z nemocnice. Je leden, rodina v čudu, dědeček bez peněz a začíná noc… Dědeček se zamyslí a potom se uchýlí do (tohle nám všem vyrazilo dech, pokud jsme tomu dobře porozuměli) pornokina. :D The end. Vcelku krátký textík, ovšem prošpikovaný takovými výrazy, jako jsou máry, játra atd. :D

DIVADLA
Emeis toi troieten apoplanktentes akaiol. Tak tohle je jedna z mých replik v řečtině. Ptáte se, co znamená? Nevím. :D Nebo dobře, u této konkrétně vím, ale neznám význam všech svých řeckých promluv. To byl možná ten největší problém, proč šlo učení textů tak pomalu. Navíc jsem trochu podezřívala učitelku, že ani ona nemůže rozumět, když třeba při vystoupení vynechám jedno dvě slova. :D Vždyť to je tak divný jazyk!

Ráno jsme shromáždili poslední dekorace (do řečtiny jsme jich měli opravdu hodně), já si pro svou roli Demeter natrhala pár traviček na školním dvorku (to je tak, když si vymyslíte hrát postavu, která má mít v ruce snop obilí, až na to, že na konci května to není úplně nejlepší nápad :D ). Do Nouzonville (městečko kousek od Charleville) jsme se vydali my latinisté (z première i seconde) a helénisté, tudíž padesát lidí ze Sévigné, a tvořili jsme tak třetinu sálu. :D Byla to taková přehlídka všech lyceí, kde se učí latina/řečtina a kde se našli učitelé a žáci, kteří měli zájem o hraní divadla.

My se řečtinou jsme šli na řadu jako první. Stresovali jsme se jako blázen, ale až na pár zapomenutých textů (což byl v řečtině problém, jelikož jsme většinu času neměli lidi na nápovědu - všichni hráli) to bylo fakt super. Měli jsme krásně barevné kostýmy i dekorace, hudbu, prostě paráda. Mně samozřejmě kus textu taky vypadl, nicméně jsem ho prostě přeskočila. :D Při scénce s Paulem, který hrál Kyklopa Polyféma, zase on zapomněl značnou část svého textu, na kterou jsem měla navazovat já, ale na dialogu je nejlepší to, že se s parťákem můžete podržet. :) Představení se moc líbilo, dokonce ho učitelka nahrávala (nahrávala naši řečtinu a latinu premièru i secondu, takže dostaneme dvdčko, jupí! :) ).
Latina byla co se záseků týče o něco horší. :D Každopádně jsme to ale také zvládli, divadlo stínů se moc povedlo a byli jsme nadšení. Je trochu škoda, že jsme si neudělali žádnou fotečku, ale tak z nahrávky třeba něco vytlučeme. :)

Ostatní divadla byla taktéž povedená, lycée Chanzy nám akorát okopírovalo Médeu (dobře, pouze vybrali stejný text a zpracovali ho jinak, ale i tak :P ). Lycée Sévigné mělo bezkonkurenčně největší fanklub, řičeli jsme o sto šest, jakmile skončilo jakékoli představení našeho lycea. :D Secondi udělali vlastní talentovou show Řím hledá talent, v níž předělali například písničku Stromae - Papaoutai (v překladu do češtiny Táto, kde jsi, v latině Pater ubi es?), gladiátorské hry, prostě spousta parádních scének. :D Moc jsme se bavili.

Celý den byl zakončený předáním cen - my získali diplom za nejlepší inscenaci (v řečtině) a nejlepší světelné efekty (latina), tak jsme celý den byli ve značné euforii. :D

PAŘÍŽ
Tento víkend opět trávím v domečku vedle školy (kde jsem spala i během toho filmového festivalu), protože v sobotu jsem byla… V Paříži! :)

Jednou jsem si totiž posteskla před CPE, že jsem tady celý rok, ale za tu dobu jsem nebyla v Belgii (ačkoli je to kousek), v Remeši, v Paříži. CPE mi okamžitě nabídla, že mě tam vezme. Teď se ale naskytla lepší příležitost - loni na podzim byla na škole poslankyně za Ardeny přednášet třídám zdravotních sestřiček o zdravotní politice. A na oplátku je pozvala do francouzské Assemblée nationale, tedy poslanecké sněmovny. Chyběli jim tři lidé na doplnění do autobusu, tak to nabídli CPE, ta řekla, že má lepší nápad - a jela jsem! :)

Assemblée nationale je vážně krásná budova, měli jsme milou průvodkyni, co nám vysvětlila fungování francouzské sněmovny, provedla nás, řekla nám spoustu informací o historii, příhody a podobně a byla jsem z toho naprosto nadšená. Příští týden sem hodím nějaké fotky, protože jsem jich pár udělala, nicméně kabel na připojení foťáku k počítači jsem já chytrá nechala na internátě.. :D

Potom jsme byli na bateau-mouche, lodičce, co vozí turisty po Seině, no krása. :) A výlet jsme zakončili hodinovým rozchodem na Champs-Elysées, což je sice zatraceně málo, ale tak za tu atmosféru to stojí. :)
Jediná škoda byla to, že pršelo, ale byla to opravdu nádhera, Paříž je nádherná a moc doufám, že se tam ještě někdy podívám. :)



Příští týden se nebudou dít nejspíš žádné zajímavé věci, jen ve čtvrtek máme státní svátek, ale pochybuji, že by se nějak zvláštně slavil. S největší pravděpodobností tak nebudou žádné jobovky, i když kdo ví, třeba se něco v týdnu přihodí. :) Zatím se mějte krásně a brzy na psanou!

37. týden

18. května 2014 v 11:59
Tento týden se nesl ve znamení převážně koncertů se sborem. Přestože bylo krásně (a to minimálně o deset stupňů víc než v Česku, jak jsem slyšela), slunečného počasí jsme si moc neužili, jelikož teď finišují přípravy všech vystoupení - ve sboru, v latině a v řečtině.

ŠKOLA
Francouzština. Pořád rozebíráme Dom Juana, a protože u maturity máme desetiminutový doplňující rozhovor k textu, na nějž jsme zkoušení, je vysoce doporučené podívat se na nějakou divadelní/filmovou adaptaci, popřípadě přečíst si nějakou knihu zpracovávající podobnou tematiku. Tím pádem jsem se k Dom Juanovi chtěla podívat na Dona Giovanniho od Mozarta. Když jsem však zjistila, že ta opera trvá tři hodiny, rozmyslela jsem si to. :D Dala jsem si tak menší cíl - podívala jsem se na francouzský film z roku 1965, který se jmenoval stejně jako kniha, tedy Dom Juan ou Le Festin de Pierre. Nicméně mě trochu zamrzelo, že tam nebyly žádné překvapivé scény, žádné inovace (jak tomu bylo třeba v divadelním představení, na němž jsme byli v prosinci). Ale aspoň budu mít o čem mluvit. :)

Psali jsme také písemku na tu knihu, na niž jsem v podstatě pořád jen nadávala, Lidský úděl od André Malrauxe. Byla jsem jediná ze třídy, kdo ji opravdu poctivě celou přečetl, ostatní odradila buď délka (přeci jenom, 350 stránek, to není žádná legrace :D ), nebo odpudivý obsah (pasáže, v nichž se popisuje mučení daného vzbouřence, zdrogování se opiem, popřípadě slet filozofických myšlenek o smrti a smyslu bytí). A vyplatilo se to, i tak jsem u jedné otázky v písemce měla opravdu vážné obavy, že nedokážu odpovědět. Byla to totiž otázka na jednu z vedlejších postav, která byla tak nejasná, že nikdo z nás nepochopil, o co autorovi šlo - ještě jsme se o tom bavili pět minut před hodinou, že je to absolutně neužitečná osobnost. No, tak očividně nám prostě unikl nějaký hlubší smysl, který tam prý byl. :D

Tělocvik. Děláme akrogymnastiku a už příští týden jsme zase známkovaní. Tentokrát ale máme hudbu a k ní jsme si museli vymyslet choreografii. V pátek, když jsme byli v Itálii, si losovali hudbu, další pátek (po prázdninách) jsem tam nebyla, takže jsem přišla a trochu jsem si zoufala, protože nemáme připraveno nic a schytáme zase špatnou známku. Nějak to ale budeme muset udělat no. Naše hudba jsou Uherské tance (tanec č.5) od Johannesa Brahmse, ovšem není to tak jednoduché - první část je klasická hudba, druhá část je "rocková", pak se to zase vystřídá a takhle to jede. Tudíž jsme udělali choreografii, jako by to byla "válka gangů" - 3 klasičtí proti 3 rockovým a na konci se spojíme. Pokud se chcete podívat, jak akrogymnastika vypadá, našla jsem na youtube video předloňských terminale: https://www.youtube.com/watch?v=PeaE_-BThWM . Takže nějak takhle bychom měli v pátek zazářit. :D

Latina a řečtina. Učitelce přetékají nervy, protože jenom málo lidí umí svoje texty nazpaměť a představení už je příští čtvrtek. To na tom ale není to nejhorší, kdyby to ti lidé četli, ale zároveň hráli, s tím by se dalo pracovat. Ovšem většina těch, co text nazpaměť neumí, do něj zároveň zírá, jako by ho viděli poprvé, a prostě suše čtou. Navíc jsme si naplánovali, že uděláme stínové divadlo, takže to bude zajímavě zpracované. Je potřeba ale vidět i odvrácenou stránku - když půlka neumí text, špatně se vychytávají mouchy v takovýchto libůstkách, jako je hra stínů.

A protože to obě učitelky berou opravdu vážně, každou volnou hodinu v týdnu, středeční (to máme normálně volno úplně) i čtvrteční odpoledne (to máme volno od tří nebo od čtyř) a prostě každý moment, kdy nemáme vyučování, tak trávíme na zkouškách divadel, popřípadě sboru.

Na druhou stranu nás ale obě chválí. To sbormistr na nás při každé zkoušce křičí, jak jsme neschopní - někdy alty, někdy basy, někdy soprány, někdy tenory, v součtu to znamená, že nikdo ze sboru není schopný (až na něj, samozřejmě :) ). Jak jsem nikdy nebyla takhle peskovaná nějakým učitelem/vedoucím kroužku, docela mě to zasahovalo. Navíc nám v úterý podle informací od učitele měla zkouška končit v 17 hodin. V 17 hodin začínala zkouška latiny, všechno bychom tak stihli úplně v pohodě. Jenže pan sbormistr si rozmyslel, že nás potřebuje zdržet déle, a když jsme mu vysvětlili, že bychom v těch pět potřebovali jít, seřval nás tak, že se jeho veškerá autorita v mých očích rozpadla na prach.
Večerní představení ale byla povedená, jak úterní, tak čtvrteční. Ve čtvrtek jsme navíc ještě odpoledne měli představení pro děti ze sedmé třídy, to se nám povedlo nejmíň, ale myslím, že obecenstvo si toho stejně nevšimlo. :D
Samozřejmě ale celou dobu nezpíváme, máme představení, co trvá hodinu a půl. Střídají se v něm scénky sehrané žáky secondu na základě scének Kaamelott (kdo umíte francouzsky, můžete zkusit buď tento odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=7vYAC2xqFW0&index=1&list=PL1D2ABE84533A03C2 , nebo si prostě na youtube vyhledat Kaamelott) a naše zpěvy. Abychom zapadali do scény, všichni jsme se oblékli "po venkovsku", tak přikládám fotečku. :)


Příští týden poreferuji, jak vypadalo setkání antických divadel, bude to celodenní výlet do nějaké z periferií Charleville, tak jsem zvědavá. :) Mějte se krásně a doufám, že i u vás už bude hezky, protože naše počasí vždycky dojde s dvoudenním zpožděním i k vám… :D :D

36. týden

10. května 2014 v 21:27
Opět už zdravím z deštivých Arden! :) Návrat do školy proběhl jako obvykle v poklidu, tento týden ovšem obyčejný rozhodně nebyl. Jak všichni jistě víte, 8. května je státní svátek. Tudíž, hned po návratu z prázdnin, máme de facto další prázdniny.


ŠKOLA
Francouzština. Pracujeme na Dom Juanovi od Molièra, což mě osobně moc nebaví. Ze všech textů a knih, co jsme od začátku roku dělali, mi tento přijde snad nejméně poutavý. Nevím, nějak jsem se do toho nezamilovala. Třeba takového Tartuffa jsem přečetla jedním dechem, zato tohle mě prostě neoslovilo. Mezitím máme ovšem za úkol číst knihu Lidský úděl od André Malrauxe. Řeknu vám, je to krutá kniha v tom prvotním slova smyslu. Velmi surově napsaná, plná filozofických myšlenek (od smyslu bytí přes postavení žen až po vizi spravedlnosti), nabitá slovní zásobou, které (to mám potvrzeno od spolužáků) mnohdy nerozumí ani sami Francouzi. Je to velká výzva pro tento víkend… :D

Angličtina. Probíráme ekologii. Ekologie sama o sobě mi nevadí, ale už mi vážně hodně vadí, když se pořád dokola probírá ve škole. Nicméně nám učitelka ukázala videa, která se alespoň mně osobně moc líbila: https://www.youtube.com/watch?v=gBZdUA8zxJ0&list=PLBBF70602F5268BA0. (Když budete chtít, prohlédněte si celý seznam, je to sada krátkých minutových videí Animals save the Planet). V literatuře pak probíráme Edgara Allana Poe, čteme jeho povídku Tell Tale Heart (v češtině Zrádné srdce) a to je docela zábava. :)

Latina. V latině opakujeme Médeu, protože už za dva týdny bude soutěž všech lyceí v okolí. Je to soutěžní přehlídka antických divadel, takže se účastníme dokonce dvakrát: s Médeou v latině a Odyseem v řečtině. Obě učitelky ovšem začínají být hodně nervózní, neboť si zaprvé lezou do zelí (většina řečtinářů chodí do latiny, a musí se tak učit dva texty) a za druhé se žáci nenaučili text ani do jednoho jazyka. Ale to má ještě čas… :D Ve středu jsme tedy měli zkoušku řeckého divadla, ve kterém hraji Odysea, nicméně vystupuji až od čtvrté strany (z pěti, nemáme časově náročné vystoupení), takže jsem se stačila naučit text za pochodu, když ostatní předváděli, co už umí. Díky tomu mě pak učitelka pochválila: "Ano, je vidět, že Alžběta už většinu textu bravurně zvládá." Ano, paní učitelko, kdybyste tak věděla, že před hodinou jsem ani nevěděla, o čem mám mluvit. Avšak stěžovat si co? Nebudu! :D

RODINA
A proč nepíšu víc o škole? Protože v pátek jsme si, po státním svátku, udělaly s Marion prodloužený víkend. Matka se ve středu večer ptá: "A holky, půjdete v pátek do školy?" Marion: "No já nevím, mně se nechce." Obě dvě se na mě upřeně podívají. Rozhodnutí je na mě. Tak přece si nenechám ujít příležitost mít čtyřdenní víkend! :D "No, my stejně máme jen tělocvik, matiku a francouzštinu, to nemá cenu tam jezdit jen kvůli tomuhle." A bylo rozhodnuto. Problém ovšem nastal s bráchou, Guillaumem. Jeho frekvence používání sprostých slov, když přijde na povinnost dělat domácí úkoly, by určitě rapidně vzrostla, kdyby zjistil, že nejdeme do školy. Matka proto vymyslela konspiraci…

Ve čtvrtek jsme předstíraly, že jdeme do školy. V pátek ráno se ozve řev: "A holky jako nejdou do školy?" "Ale ano, broučku, jdou, ale vezu je až na desátou." "Je devět, mami, abys to stihla." "A proto si musíš pospíšit se snídaní, abych to stihla…" To ještě sežral. Nicméně další matčina konspirace, a to volání do školy, už tak zdařilá nebyla. "Dobrý den, Lycée Sévigné." "Dobrý den, tady Jennepinová, já bych chtěla omluvit z dnešního vyučování Marion Delcourovou a Alžbětu Vítkovou. Marion je nemocná." "Co má za nemoc?" "Prostě je nemocná." Aha, tomu říkám konspirace - matka by to opravdu mohla učit… :D "Aha. A Alžběta?" "Ta nemocná není, ale vzhledem k tomu, že ji tento víkend máme my, tak ji tam nebudu vozit samotnou." A to lež nebyla, tudíž to matka řekla s kamennou tváří. Pokud si ten, kdo si zapisoval absence, dělal žebříček nejhorších výmluv tohoto dne, ta naše se určitě umístila v TOP5. :D

Skoro celý čtvrtek bohužel propršel, zato v pátek bylo pěkně, tak jsme si ve pěti (já, Marion, matka, Iris a Snoopy - pejsci :) ) vyrazily na pěší výlet. A protože jsem správná turistka, vyfotila jsem si pár kraviček a podobně, abych potom měla vzpomínku. :D

Nakonec jsem byla moc ráda, že jsme si aspoň na dvě hodinky vyrazily, protože to hezky pročišťuje mozek a člověk se prostě hýbat musí. Nicméně jsme naši konspiraci pokazily při samém závěru. Nehnuly jsme totiž s našimi školními taškami ani roztahaným učením na stole a měly jsme na sobě špinavé oblečení z procházky. "Vy jste nebyly ve škole?!" Marion: "Ale byly." Matka: "Jo, byly, já už jsem je přivezla." Guillaume: "Nedělejte ze mě debila, vidím, co vidím." Avšak, k mému velkému překvapení, to už dál nijak nekomentoval, nekřičel a sprostý nebyl. WOW! :D


Příští týden budu mít dva koncerty se sborem, tak třeba budou další zajímavé zážitky, o nichž se dá vyprávět. Mějte se krásně!

Kam dál